Poslední den na Srí Lance je tady. Ráno jsme se ještě v klidu nasnídali na ubytování a pak nás tuk tukář odvezl na nádraží na vlak. Nakonec jsme jeli vlakem z Weligamy, protože z Mirissy nejezdí tak často a nestaví tam express. Koupili jsme si lístky za pár kaček a už jen čekali na vlak.
Ve dveřích vlaku tentokrát skoro nikdo neseděl, ani samotný vlak nebyl přeplněný. Tak jsem si to chvíli taky v těch dveřích užila. Bylo i na co koukat, vpravo ve směru jízdy na místní domečky, palmové háje, rýžová políčka… Na druhé straně zase na moře. Koleje do Colomba totiž kopírují mořské pobřeží. Byla to fakt nádhera. Akorát pak blíž ke Colombu už tyrkysová voda přešla na hnědou, podél kolejí bylo spoustu slamů, chudinských domečků, ale to k tomu bohužel patří.
A taky jsem zapomněla napsat, že jsme neřešili, jestli jedeme ve vlaku druhou, nebo třetí třídou. Prostě kde bylo místo, tam jsme si sedli a nikde to nebylo tak hrozný, že bychom to nedokázali vydržet.
V Colombu na hlavním nádraží jsme vystoupili a přesedli na další vlak směr Negombo. V Negombu je totiž hlavní letiště a nejlepší je tam jet vlakem. Na nádraží v bistru jsme si koupili oběd, ve stánku s novinama pak další data na internet a čekali jsme. Vlak měl docela velké zpoždění a ještě byl totálně narvaný, takže jsme dlouho stáli, ale naštěstí to nebylo tak daleko.
V Negombu spousta lidí využívá poslední možnost se vykoupat v moři, podél pláží je hodně hotelů a na letiště je to pak kousek. Já jsem směřovala spíš do vnitrozemí, chtěla jsem něco s bazénem, abysme si ještě mohli zaplavat a odpočinout si. Bohužel cesta z Mirissy trvala fakt dlouho, a tak jsme na ubytování přijeli skoro se západem slunce. Už na nás čekala maminka majitele, dala nám menší svačinku a později večer jsme spolu všichni večeřeli. Byli jsme tam totiž úplně sami!
Na nádraží u Negomba je ještě jeden problém, tuk tukáři totiž znají hotely a cesty pouze směrem k moři, takže když jsme chtěli odvézt do vnitrozemí, byl to problém, na který jeden pán, kterého jsme ukecali, pořád poukazoval. Že je to daleko, jel s námi jak šnek, musela jsem ho navigovat, no fakt vtipný. Později nám majitel ubytování řekl, že jsme mu měli zavolat a přijel by pro nás osobně. No nic.
A kde jsme bydleli? V tomhle krásném domě – Royal Mandira Hotel, který si majitel přestavěl tak, že vypadá jako menší hrad. Je obklopený zelení a divokou přírodou a kousek za ním se nachází řeka. Před domem je nádherný bazén, lehátka a i když byla tráva vyschlá a zahrádku ještě pořád dodělávají, mělo to svoje kouzlo. Navíc jsme od bazénu pozorovali přistávající letadla, to bylo taky skvělý. Pokud se vám ubytování líbí, udělejte si tady víc času. Mě to tak mrzí, že jsme tam nemohli být déle. Majitel má totiž lodičky, takže se můžete jet projet na řece, v létě má u řeky dokonce stany, rodiny s dětmi tam jezdí kempovat. A je to tam taky ráj na pozorování ptactva. Jenže při stmívání už jsme nic neviděli a ráno jsme odjížděli opět za tmy.
Tak tohle je poslední článek z našeho cestování po Srí Lance. Doufám, že se vám články líbily a pokud někdy na Srí Lanku pojedete, tak vám budou i užitečné a přinesou inspiraci.
Mám tu ještě na závěr jednu fotku, kterou jsem teď našla v mobilu. Kdo mě zná, tak ví, že miluju pejsky nadevše. A tady to bylo krutý, těžko jsem to nesla, protože pejskové tuláci jsou všude, často jsou zranění, zablešení, nemocní. A samozřejmě jsme neodolali a pár jich taky nakrmili. 🙂
